Radost do Liberce

Tento příběh se začal psát na podzim roku 2008, kdy jsme se s manželkou Jajkou po dlouhých úvahách rozhodli, že si postavíme „baráček“. V tu dobu jsme měli skoro tříletého klučinu a druhé (tenkrát jsme ještě nevěděli co) na cestě. Mít vlastní dům byl vždycky náš sen, o kterém jsme často diskutovali, panelákový byt 4+1 v klidné lokalitě Liberce nám pomalu začal být „malý“, ale hlavně nám chyběla zahrada a pocit, že můžeme být někde sami, bez sousedů a každodenního sídlištního života.

Pozemek, dnešní velký problém každého potenciálního stavitele, jsme dostali od rodičů Jajky, nějaké peníze byly, hypotéka taky nevypadala komplikovaně, tak jsme se do toho s vervou pustili. Dva absolutní amatéři, rodina taky bez zkušeností, a pár zaručených informačních kanálů od kamarádů, kteří se ale nikdy na ničem neshodli. Jediné, na čem se dohodli, byla známá to glosa ze stavebnictví: „ Stavíš barák? Tak peníze vynásob dvěma a čas třemi.“, čemuž jsme se samozřejmě smáli, protože jsme si byli jistí svojí výchozí situací.

Nejsme žádní hnidopiši, ale přeci jenom šlo o velké peníze, tak jsme se vrhli na internet a hledali a hledali. Nechali si poslat několik katalogů (ne všechny byly zdarma ), volali, schůzovali a už nám šla hlava kolem. Vždyť chceme jenom baráček na našem poli, žádnou přehradu či galerii. Nejhorší na tom všem bylo, že jsme vlastně nevěděli, kde pořádně začít.

Až jsme na začátku roku 2009 dojeli na jednání do Teplic za panem Korsou. Už jsme z hledání byli hodně otrávení, a jeho přístup byl tak přesvědčivý, že jsme si plácli. Je pravdou, že od známých i z médií byly negativní ohlasy na ES, ale právě pan Korsa byl člověk, který to nejen že nedementoval, ale snažil se nám to i lidsky vysvětlit. Život je holt takový, jaký je a vše je o lidech a penězích. Každý si tu či onu informaci vyloží po svém a většinou ve svůj prospěch, a když to tak není, je peklo na zemi. My však na toto nehledíme a pustili jsme se do neočekávaného kolotoče.

Měli jsme vždy na státní správu a distributory IS svůj názor, ale pane bože co tohle bylo za pakárnu, to jsme opravdu netušili. Je pravdou, že náš pozemek byl razítkem nepolíbený a celková dokumentace byla asi opravu nutná, ale jestli si takhle náš stát představuje bezproblémové stavební řízení, tak nevím, nevím. Tisíce papírů, razítek, vyjádření, kolků, telefonátů a hlavně ten čas. Nu což, říkali jsme si, dali jsme se na válku, tak vzhůru do další bitvy. Tady byl náš hlavní duševní podporovatel pan Korsa, už má nějaké to řízení za sebou, tak pomáhal, jak mohl, ale stejnak ty úřady jsou svi…

Říká se, že když spolu dva postaví barák, tak už se nikdy nerozvedou (nikdy neříkej nikdy ). Varovali nás, že se budeme hádat jako psi a že to bude těžký. U plánů baráčku (N14) jsme měli vlastně jenom jeden zádrhel. Nebudeme ho tu detailně popisovat, šlo o jednu příčku, kterou jsme si já vypřál a Jajka ji nechtěla. V plánech je, ale nakonec se nepostavila. Dneska je to takový ten hec, když se k něčemu dostaneme: „ víš, jak to bylo s tou příčkou“. Po pravdě se na to hezky vzpomíná. Přes všechny peripetie jsme na podzim roku 2009 dostali povolení ke stavbě a mohlo se začít.

A pak přijel on. Luboš Skala. Ten, o kterém pan Korza říkal, že pokud bude nějaký problém, tak tenhle člověk ho vyřeší.(to zní, jak z nějakého Harlequinu) A vyřešil. Když jsme ho viděli poprvé, byl to takový vysoký elegán (nevím, co tím Jajka myslela ), který na nás začal chrlit, co můžeme, nemůžeme, co může on, co nemůže atd. Ježíšmarjá, to je zas materiál, říkal jsem si, než jsem si časem uvědomil, že nejenom že má pravdu, ale že to je člověk na svém místě. Vždycky když přijel, usměvavý, říkal jsem si, hergot on snad nikdy nemá špatnou náladu. A měl, jenom to nedal najevo.

Nemá cenu se tady rozepisovat o všem. Každá stavba má svůj život a ten bývá spojený s problémy a třeba i s chybami, ale důležité je to umět vyřešit a to on umí. Stejně jako plnit přání klientů. Jedno na ukázku. Když jsme řešili podlahy, naše vyjádření k tomu co jsme chtěli, bylo asi následovné: „takovou tu žíhanou, co na ní není nic vidět, aby zase nebyla tak bílá, ani tmavá, taková, co se sem bude hodit…“ No a teď to splňte. Jo, ale povedlo se mu to.

Celá stavba byla v jeho režii, co řekl, to se udělalo. I když jsme měli v průběhu velké komplikace v podobě hypotéky (ta banka se cukala, až to nebylo hezké), vždy se snažil nabídnout řešení. A když se k tomu přidala i vážná nemoc naší malé dcerky, snažil se podporovat a hlavně nás lidsky chápal.

Píše se rok 2011 a dneska již pár měsíců bydlíme a užíváme si to. Splnilo se to, co jsme si vždycky přáli. Hlavně se to splnilo tak, jak jsme si přáli. Tam si myslíme, že hlavní díl úspěchu má právě pan Skala. Docela nás mrzí, že už to skončilo (druhý snad stavět nebudeme). Ty kontrolní dny. Setkání, na která jsme se vždycky těšili, a i když se řešily důležité věci, byla sranda.

Když dneska někde zahlédneme třeba reklamu na ES, vybaví se nám pan Skala. Je pravdou, že toho s námi prožil nejvíce, proto mu patří velký dík, stejně jako celému týmu ES.

Přejeme hodně pracovních i osobních úspěchů všem, co se podíleli na stavbě našeho domečku

Martin a Jajka Rainerovi